Mnoho vzpomínek mi zůstává na čas, když naše rodina byla prohlášena za “ rodinu nepřátelskou Říši „. Můj otec byl vězněn déle než tři roky s celou protifašistickou skupinou. Ale zde bych chtěla vzpomenout jen na faktický konec války, spojený se zážitkem celé naší rodiny. V té době jsem byla 15 ti letá.
Od fašistů nás osvobodila Rudá armáda. Všichni jsme se radovali z konce války, bohužel však jen kratičkou dobu.
Dopoledne 9. května 1945 jsem doprovázela babičku domů z kostela a náhle jsem viděla maminku na kraji chodníku naší ulice, jak již z dálky na nás mává, abychom šli rychleji. Vypadala velmi rozčíleně.
Když jsme k ní doběhly, v pláči nám zvěstovala strašnou novinu, že po 12. hodině musíme opustit vlastní dům, že tento největší dům v naší ulici budou okupovat ruští vojáci – pěšáci, že v domě bude společná jídelna pro 150 vojáků, kuchyň a nahoře společná ložnice. A to jsem si už všimla, že u domu leží obrovská hromada cihel a písku. Ostatní domy musely přijmout k ubytování ruské důstojníky.
Směli jsme si vzít jen do koše na prádlo pár nejpotřebnějších věcí, trochu nádobí a jídla, pár šatů, prádla a pokrývek. Naše rodina čítala 6 osob včetně babičky a dědečka. Nevěděli jsme, co dělat, kam jít. Ujala se nás rodina ve vedlejší ulici a umístila nás do malého sklepního bytu lidí, kteří právě odjeli do Krkonoš. Po 5 dnech nás národní výbor poslal do bytu po odsunutých Němcích a tam jsme museli zůstat 3 měsíce. Po našem návratu bylo konstatováno, že náš dům byl třetí nejvíce poškozený z celého města.
V přízemním bytě místo 3 pokojů byla velká jediná místnost – příčky místností byly pryč a v “ sále “ zůstaly stoly s mnoha židlemi. Ve vedlejší kuchyni byl sporák na uhlí prodloužen do půl místnosti, tam se vařilo pro 150 vojáků. Pochopitelně oboje dveře byly horkem popraskané a zkřivené. V zadní části zahrady za domem jsme měli protiletecký kryt pro 6 osob. Jeho strop z prken, na kterém byla hlína, byl pryč a do té jámy házeli Rusové koňské hnáty a lebky a nad tím létalo statisíce much, které zamořovaly celé okolí okolních zahrad. V prvním poschodí jsme našli zamknutou koupelnu bez klíče a na dveřích pověšenou výlevku, pod ní plný kbelík vody, všude mokro, voda promáčela celé poschodí. Též záchod byl zamčen, klíč nikde, ale ve vedlejší místnosti jsme našli hromadu nepříjemně zapáchající.
Smutný pohled byl na knihovnu, kde z celého Jiráskova díla v plátěné vazbě byly obaly knih použity na vložky do bot.
Sousedé nás informovali, že v naší zahradě se procházela kráva, která okusovala květy ovocných stromů a ve dvoře stále naříkalo prase.
Po odchodu „našich drahých odvoboditelů “ jsme našli plný sklep i sklepní schodiště zarovnané prázdnými sudy od vodky.
V rohu zahrady jsme měli 16 králíků s mláďaty a několik slepic. Z králíků jsme nenašli ani jednoho, pár slepic leželo mrtvých, zřejmě měly tipec. Ještě dlouho bych Vám mohla vyprávět různé detaily jako třeba naházená – již uschlá pěna na stěnách, kde místnost zřejmě sloužila jako holírna, ale i další jako opravárna bot atd. Myslím, že moje vzpomínka na „nadšené přijetí ruských bratrů – osvoboditelů“ zcela stačí, jen musíme doufat, že se podobná situace už nikdy nevrátí.
Autorka: Jarmila Rýznarová