22. ledna roku 2000 nás navždy opustila paní Božena Lonková, manželka leteckého konstruktéra a hrdiny odboje Jaroslava Lonka. S paní Lonkovou jsem se seznámil roku 1985 ještě jako student třetího ročníku chrudimského gymnázia. Sháněl jsem tehdy podklady pro svou práci o životě a díle Jaroslava Lonka, psanou v rámci tehdejší středoškolské odborné činnosti. Přijala mě velmi laskavě a ochotně poskytla řadu pramenů – tak se zrodila naše dlouholetá spolupráce, jejímiž plody se staly i články uveřejněné na stránkách Zpráv KPP. Získal jsem její důvěru a vždy se snažil ji nezklamat.
Když jsme se při našich rozhovorech dostali k její osobě, ohrazovala se slovy: „Co já? Proč psát o mně?“ Její skromnost ale nebyla na místě. Životní osudy Boženy Lonkové by vydaly na román. V prosinci 1935 se provdala za šefkonstruktéra Zlínské letecké akciové společnosti Jaroslava Lonka, se kterým se znala už z doby jeho úspěšné činnosti ve Východočeském aeroklubu Pardubice. Žili potom v Otrokovicích, v jednom z Baťových domků nedaleko letiště. Podle slov B. Lonkové to byly nádherné roky. Sama nebyla pilotkou, ale jako cestující strávila s mužem spoustu času v letadlech. Zažila při tom řadu často i humorných příhod.
Když Jaroslav Lonek v roce 1938 odešel ze Zlínské letecké a.s., vrátili se do Pardubic. Na začátku okupace se rozhodl překročit hranice do Polska a zapojit se do formujícího se zahraničního odboje. Na mou otázku, jak se stavěla k tomuto rozhodnutí, paní Lonková odpověděla: „Oba jsme věřili, že to tak snad musí být.“
V roce 1940 se Jaroslav Lonek vrátil jako člen špionážní sítě řízené ze SSSR. I jeho manželka se zapojila do ilegální zpravodajské činnosti. Po zatčení J. Lonka v březnu 1941 došlo i na ni. Byla vyslýchána, ale Němci jí nic nedokázali. Nepromluvila ani ona, ani její muž. Brutální výslechy jí natrvalo poškodily zdraví. Vyšetřovatelé jí vyrazili několik zubů, od té doby měla poškozený sluch a nemocné průdušky. A v této zoufalé situaci, kdy se musela každý týden v pondělí hlásit na gestapu a stát obličejem ke zdi od rána do večera s hrůzou, že se už domů nevrátí, se starala o malou dcerku. Pak přišla rána největší – zpráva o popravě manžela, ke které došlo na samém sklonku války, 26. ledna 1945.
Když líčila prožité utrpení, často nemohla zadržet pohnutí. Proto jsme často od vzpomínek odbočili k současnosti. Vždy ožila, když vyprávěla o dceři a její rodině, o vnucích, o zahrádce. Měla velkou radost ze setkání se spolupracovníkem Jaroslava Lonka ve Zlínské letecké a.s., konstruktérem Ladislavem Marcolem, které se nám podařilo zorganizovat v červnu 1988. Byla šťastná, když byla po jejím manželovi v Pardubicích pojmenována ulice.
Občas z jejich úst zazněla i trpká slova: „Často si kladu otázku, proč obětoval svůj mladý život, když mohl ještě udělat tolik záslužné, vynikající práce pro budoucnost. Byl příliš velký vlastenec a nakonec nebyl ani doceněn“, napsala mi v jednom dopise. Podobný pocit trpkosti se objevuje i u jiných účastníků odboje. Je to zklamání člověka, který vidí, jak málo uznání se u nás dostalo skutečným hrdinům války.
Takovýchto okamžiků však bylo při našich rozhovorech velmi málo. Paní Božena Lonková byla totiž vždy činorodá, aktivní a celá léta se snažila propagovat hrdinství příslušníků druhého odboje. Duševní svěžest jí zůstala až do konce života. Poslední léta jsme si dopisovali, k setkání už bohužel nedošlo. Každý list od ní byl ale charakterizován onou upřímností, otevřeností a laskavostí, které jí byly vlastní. Patří k lidem, na něž nelze zapomenout.
Autor: Mgr. Petr Boček