Profesor Řehoř byl nepochybně největší lékařskou osobností, jakou kdy Pardubice měly. Přišel sem na místo primáře interního oddělení nemocnice v roce 1925 z interní kliniky lékařské fakulty university Karlovy v Praze, kde získal svou vysokou lékařskou odbornost pod vedením proslulých internistů profesora Thomayera a profesora Pelnáře. Ti ho naučili přesně pozorovat, bystře hodnotit a trvale studovat zahraniční lékařskou literaturu. Řehoř denně četl francouzské a německé, v pozdějších letech také anglické a americké časopisy a monografie a svým drobným písmem si z nich pořizoval podrobné výpisky. Byl imponující pohled na jeho pracovnu v pardubické vile, kde na třech stěnách byly police, naplněné tisíci a tisíci těchto výpisků. Jeho působení jako pardubického primáře a ředitele nemocnice znám jen z jeho vypravování. Z jeho řečí zaznívalo uspokojení, k jak vysoké úrovni se mu podařilo dovést nejen internu, ale i celou nemocnici. Po zřízení lékařské fakulty v Hradci Králové byl požádán, aby vyučoval interní propedeutiku a tehdy jsem ho jako medik poznal. Interní propedeutika znamená schopnost rozhovorem, pohledem, poklepem, poslechem a pohmatem dospívat k diagnóze.
Zde byl Řehoř opravdový mistr a v konfrontaci např. s rentgenem se nikdy nemýlil. Byl vynikající diagnostik a s rozvojem vědeckého pokroku přijímal i nové metody instrumentálního vyšetření, o kterých byl vždy včas informován. Ještě jako okresní primář se habilitoval na docenta a později byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. K takovým metodám dospívali lékaři z praxe jen ojediněle a bylo to vždy zárukou mimořádných kvalit.
V roce 1955 mu bylo nabídnuto místo přednosty I. interní kliniky lékařské fakulty v Hradci Králové a ve svých 60 letech toto místo přijal. Znamenalo to nejen denní dojíždění z Pardubic do Hradce Králové, ale také novou pracovní orientaci, obohacenou o pedagogickou činnost a o výzkum. Dovedl kolem sebe soustředit skupinu pracovitých a tvůrčích lékařů, kterým nevadilo trávit s ním na klinice hodiny až do večera. Zde jsem pod jeho vedením více než 10 roků pracoval a byla to doba velice inspirující jak po stránce praktické, tak po stránce vědecké. Řehoř totiž chtěl, aby jeho lékaři v užších oborech znali více než on a stále je k tomu podněcoval. Nezapomenutelný byl jeho přístup k praktické medicíně. Při jeho přísných vizitách jsem museli konkrétně odpovídat, z jakých důvodů ten či onen lék ordinujeme a co přesně od navrhovaných vyšetření očekáváme. Bylo vždy zle, když odpověď byla obecná a nesměřovala ke konkrétnímu cíli. Řehoř by nikdy nedovolil, aby nemocný na začátku chřipkového onemocnění byl poslán na rentgen, sonografii či biochemický rozbor krve, jak se to dnes mnohdy děje. Nyní, v době ekonomického uvažování, si stále častěji uvědomuji, jakým užitečným lékařem a učitelem by Řehoř byl i dnes.
Byl to mimořádně pohledný muž, imponující osobnost a při tom ve svých osobních zvyklostech velmi náročný. Těšil se, že o dovolené nepojede do hor či lázní, ale že bude mít čas na studium nějakého užšího oboru. Třeba řekl: „Sežeňte mi na prázdniny nějakou tlustou endokrinologii“. Pocházel z líbezné krajiny v jižních Čechách, ale celý tvůrčí život prožil v Pardubicích. Zamiloval se do Polabí a vyčítal nám, svým spolucestujícím do práce, že nedovedeme ocenit krásy roviny pod Kunětickou horou. Začátkem března to bylo 30 roků, co prof. MUDr. Jan Řehoř, DrSc. v pardubické nemocnici zemřel, a proto, a nejen proto, na něho vzpomínám.
Autor: Prof. MUDr. Vladimír BARTOŠ, DrSc.