Často, když jsem před léty čekávala v Sakařově ulici na stanici trolejbusu, vybavovaly se mně vzpomínky na bývalou Bubeníkovu ulici, jejíž existenci smazal čas. Měla stejný směr, ale její východní část mizela v polích a lukách. Tehdy jí projížděly jen povozy tažené koňmi a kočáry, v zimě za veselého zvonění rolniček sáně. Zde často projížděl kočár, na jehož kozlíku seděl pan Říha, zaměstnanec stavitele Kašpara z Winterovy ulice.
V dobách, kdy se nám nezdálo ještě o dopravě trolejbusy, podnikavý stavitel zařídil dopravu do přilehlých vesnic kočárem a kočím Říhou. Pan Říha měl takový malý domeček na křižovatce ulice Holubovy. V tomto prostoru byla stáj pro koně a kryt pro kočár. Pozemek byl obehnán nízkým plotem. Severně následovala louka s vysokými topoly.
V Bubeníkově ulici bydleli zajímaví lidé. Nejvíce mi utkvěl v paměti MUDr. Emanuel Malý, zubní lékař. Byl vysoké postavy, štíhlý, orlí nos dodával jeho tváři inteligentního vzhledu. Vyprávělo se o něm, že plombuje zuby, což tenkrát ještě lidé neznali. Já jsem ho znala, že trhá zuby. Chodila jsem s tlukoucím srdcem k němu do čekárny. Tehdy nikdo z nás nevěděl, že je možno dát injekci, aby ten proces se odbyl bez bolesti. Pan doktor nosil výhradně jen dřeváky a když šel, tak to nahlas klapalo. Tento klapot byl tak nějak spojen s předtuchou bolesti. Byla jsem tam v dětských letech asi třikrát.
Pan doktor měl dvě dcery, Milenu a Bertu. Berta byla ve škole moji spolužačkou. Milena byla o několik let starší a stále spala. Vyprávělo se o ní, že má spavou nemoc. Zemřela mladá a před smrtí sedala za dveřmi čekárny, zevní dveře měly uprostřed okénko, které otvírala a za tím okénkem tiše kvílela. Dlouho jsem nemohla zapomenout ten smutný pohled na trpící dívku…
Sousední dům byl farou a tam žil evangelický farář Pavel Havelka se svou dcerou Melanií. Moje teta Anna byla evangelička a blízce se s touto rodinou stýkala. Velmi vysoce hodnotila duchovní velikost jejich členů.
Naproti na jižní straně ulice bydlel pan profesor Josef Sakař. Tenkrát jsem v něm viděla velmi milého člověka, dnes vím, že to byl geniální historik. Vyučoval na staré reálce zeměpis a dějepis a byl také od mládeže ctěn a milován. Z jeho života, který věnoval jen usilovné práci historické, mnoho nevím. Ale znám cestu, po které rád chodíval na procházku, když si dopřál trochu odpočinku. Byla to polní cesta z ulice Věry Junkové do Spojila. Tato cesta se vlnila mezi poli, kde byla většinou zelenina všech druhů. Opodál šuměl potůček a do dálky svítil svými žlutými blatouchy.
Často při hledání hub ve Studáneckém lese jsme viděli z dálky postavu, kráčející polní cestou. Na dálku malá postavička, ve skutečnosti jeden z největších velikánů. Sezemická silnice byla tehdy z obou stran lemována zelení stromů.
Autor: Marie Chudá