Je mi drahá vzpomínka na pana doktora Karla R. Krpatu, mého milého souseda. Když za horkých letních dnů zaléval svou zahrádku, obvykle jsem se objevila za plotem a zapřádala hovory. Nazýval mě drahou paní sousedkou a já byla na ten titul moc pyšná. Vždy mi řekl něco z historie, to byla celý život moje největší láska… Bylo to asi v roce 1938, kdy jsem pana doktora navštívila v jeho advokátní kanceláři. Znala jsem ho tehdy jen z úředních styků, ale velmi jsem si ho vážila. Pan doktor byl udiven mou návštěvou, vyzval mě, abych se posadila a řekla mu, co si přeji. Pamatuji se, že jsem byla rozčilená a že jsem asi nepůsobila dobrým dojmem. Svěřila jsem se mu zajíkavě, že bych si přála být spisovatelkou, ale že nevím, jak se to dělá, jak si mám počínat, na koho se obrátit, aby mi poradil.
Pan doktor se chvíli na mě usměvavě díval a pak mi řekl, pokud si to ještě dnes pamatuji, asi toto: „Milá slečno, vy ani netušíte, do čeho chcete jít. Co vás to jen napadlo! Víte, co je spisovatel? Nešťastný člověk! Pokud splňuje hlavní podmínku, že miluje lidstvo, pak ustavičně trpí. Spisovatel je člověk, který píše romány do šuplíku. Pokud se mu podaří něco uveřejnit, pak každý z čtenářů, třebaže sám nikdy nic nenapsal, se považuje za oprávněného přísně dílo kritizovat a znehodnotit. Dám vám upřímně jednu radu. Vzdejte se té myšlenky a ušetříte si život plný útrap a hořkostí.“
Když pan doktor v roce 1972 zemřel, rozloučila jsem se s ním políbením na ruku. A když ho auto odváželo na jeho poslední cestě z domu, kde trávil chvíle svého stáří uprostřed vzácných přátel, stáli všichni sousedé před svými domky a dívali se za autem zarosenými zraky.
Autor: Marie Chudá