Jedny z mých nejstarších vzpomínek jsou vzpomínky na neděle, kdy jsme šli o otcem do lesa na houby. Sezemickou ulicí jsme šli alejí zralých švestek k pracovně na Sezemickou silnici. U konce pracovny stával stařeček s flašinetem a hrál stále se opakující písničky. Sezemická silnice byla tehdy hustě obklopena z obou stran vysokými stromy. Slunce svítilo na smaragdové louky a v potoce žlutě kvetly blatouchy. Na poli voněla zem, kterou obracel pluh oráče. Nebe nebylo pokresleno čarami, bylo modré a nekonečné.
Šero lesa nás přijalo tajemně a přívětivě. Nikde nebyly žádné odpadky, žádný strom neležel přes cestu, nebylo třeba se prodírat. Občas vyběhl z křoví zajíc a zmizel v houštinách. Hlas kukačky se nesl vonícím prostorem. Paprsky slunce pronikaly korunami stromů a kreslily světlé obrazce na mechu.
V dvacátých letech jen pár lidí bylo majiteli aut. Byli to většinou továrníci. Pamatuji se na velké černé auto lékárníka Prouzy, které ve mně vzbuzovalo touhu jednou se v něm svézt. Tu mně ale život nesplnil. Chodívali jsme obvykle Studéneckým lesem do Spojila a odtud pak Dubinou dále na východ. Někdy jsme šli nejdříve do Dubiny a pak zpět Spojilským lesem do Studánky. Dnes, kdy má skoro každá rodina své auto, nejsou již lesy tak štědré pro houbaře. Pokud jsem vstoupili do lesa u Hůrek, než jsem došli k hájovně, měli jsme plný košík hřibů, křemeňáků a jiných jedlých hub. Velkou úrodu míval ve značně velkém koši káranec Láznička, který byl v době sezóny často v lese. Byl oblečen v trestaneckém obleku, nikoho nepozdravil, s nikým nehovořil, chodil po lese jako úspěšný houbař a zásoboval pracovnu stále houbami.
Sezemická silnice nebyla příliš frekventovaná. Jezdily po ní povozy, vesnické vozíky a kočáry. Do velkého nadšení nás uvedl mlékařský vozík s prázdnými butelami, který jednou mě a mého bratra svezl od Hůrek až do Husovy ulice. Tenkráte jsme vezli úrodu lesních jahod v butelce. Mléko také často rozváželi psi v menších vozících.
Tehdy ještě putovali cikáni po silnicích se svými vozy a obvykle tábořili na malém kopečku u Sezemické silnice u Hůrek.
V těchto mých vzpomínkách je též mocný hlas velikých hodin, které byly umístěny na třetím patře vězeňské budovy a jejichž ciferník byl do dálky viditelný. Bez stálého odbíjení těchto hodin by nebyla vzpomínka tak živá…
Autor: Marie Chudá