Rodina pana kapelníka Vojtěcha Lautnera (1871 – 1936) bydlela na počátku dvacátého století v rohovém domě mezi Hronovickou a Sladkovského ulicí. V prvním patře byly dvě místnosti určeny pro žáky, které pan kapelník vyučoval. Jedna byla čekárnou, druhá s klavírem učebnou. V chodbě byl ve zdi výklenek a v něm nějaká soška s květinami. Když jsem šla hrát, tak jsem se tam pokřižovala, protože pan kapelník byl velmi přísný učitel. Jít na hodinu bez přípravy vyžadovalo velkou odvahu od žáka.
Pan kapelník byl vyšší postavy, klasicky krásné tváře, tu krásu po něm zdědily dcery. (Měl též dva syny, syn Jaroslav byl ředitelem Lidové školy umění a jeho syn, vnuk pana kapelníka, byl členem Vlachova orchestru v Praze.) Měl čtyři dcery a všechny jeho děti vynikaly v hudbě. Pokud se ještě hrály němé filmy, obvykle hudbu v biografu obstarali hudebníci z jeho rodiny. Hudba byla přizpůsobena ději filmu. V Sakařově historii se často opakuje jména Lautner při slavnostních příležitostech. O Lautnerovi podrobný životopis i o jeho umělecké činnosti napsal pan profesor Macháček v roce 1993 ve Zprávách.1)
Chodila jsem na hodiny nejméně o čtvrt hodiny dříve a čekávala v čekárně, až skončí Vlkanova z Labské ulice, který se učil hře na viollončelo. Hrál Ševčíkova cvičení a do tónu čela zapadala nelichotivá slova učitele. Bez těchto slovních doplňků jsem si již nedovedla hudbu čela představit. Pan kapelník měl neobyčejně ostrý postřeh a nic neušlo jeho pozornosti. Stačilo vynechat jednu notu z doprovodu a již o tom věděl. Jako kritik hry svých žáků byl neomylný. Vím, že se jednou na mě obořil s takovým elánem, že jsem se dětsky rozbrečela. Ale potom, zřejmě dojat, mi vyprávěl o kráse hudby, že život by nebyl vůbec hezký, kdyby hudba neexistovala, že je to to nejkrásnější, co nám život dává. Když jsem se uklidnila, tak doprovázel mou hru na housle a tu jsem pochopila, že to ví, jak jsem šťastná, když hraje se mnou. Byl to člověk krásný nejen vzhledem, ale i srdcem.
Kupovala jsem si noty u Lochmanů pod Zelenou branou. Když mně pan kapelník napsal „Poetické obrázky“, tu jsem k Lochmanům doslova běžela. Tam byla samá tremola a mně se to zdálo vznešené a krásné. A pak mě nikdo nemohl dostat od piána, pokud jsem si to všechno nepřehrála. Nikdo z nás dětí nezdědil veliké otcovo hudební nadání, ale milovala jsem hudbu a nesmírně trpěla, když jsem slyšela moderní hudbu, která vzbuzovala dojem, že se hudební nástroje zbláznily. Nerozumím však modernímu umění, proto nic nekritizuji.
Také moji sourozenci příliš v hudbě nevynikali. Mému bratrovi, kterého učil hře na housle, řekl pan kapelník: „Vlasy máš jako Mozart a hraješ jako ponocnej.“
Pro stáří jsem si koupila staré pianino, na kterém zub času pracuje stejně jako na mě. Ale někdy, když mi je smutno, si sednu a zahraji si národní písničky. A jedna z nejhezčích mých vzpomínek je na pana kapelníka Lautnera…
Adresa autorky: Marie Chudá, Gebauerova 482, 530 03 Pardubice
1) Marcel Macháček: Vojtěch Lautner, ZKPP 1993, č.1-2, s. 28-30.
Autor: Marie Chudá