V neděli 19. listopadu 1995, v prvních minutách dne, v pardubické nemocnici navždy dotlouklo srdce výjimečné osobnosti, univerzitní profesorky dr. Emanuely Nohejlové – Prátové, DrSc, rodačky z Opatovic nad Labem. Dožila se 95 let. Téměř na den přesně měsíc i předtím, než spolu s lékaři svedla svůj poslední zápas s přírodou, která tentokrát řekla své bolestné již NE, okouzlila paní profesorka Nohejlová – Prátová na 400 studentů pardubického gymnázia. Přišla je pozdravit na slavnostní koncert v Domě budby u přiležitosti 85. výročí založení školy, jako nejstarší žijící absolventka a zároveň absolventka z galerie těch nejúspěšnějších. Byla kvůli tomu na chvíli uvolněna z nemocnice. Vystoupila na pódium a místo dlouhých projevů přednesla studentům (zpaměti!) s prostou noblesou své poselství ve verších Viktora Dýka, básníka, který promlouval k její generaci gymnazistů: „Pozdravujeme českou budoucnost, pozdravujeme lepší lidstva doby. Pozdravujeme příští mohoucnost, bezmocné déti útlaku a mdloby. A třeba těžkou cestou nedojdem, my viděli jsme zaslíbenou zem. Pozdravujeme českou budoucnost!“
Emanuela Nohejlová-Prátová se narodila 3. června roku 1900 v rodině opatovického lékaře a dlouholetého zasloužilého starosty obce MUDr. Emanuela Nohejla. Po absolvování pardubického gymnázia (1918) vystudovala historii na Filozofické fakultě KU v Praze, kde byla nejbližŠí žačkou význačného českého historika, profesora J. V. Simáka. Po studiích začala působit jako výpomocná síla v Národním muzeu a tuto práci doplňovala výukou dějepisu na středních Školách. Zásluhou profesora Šimáka nakonec zůstala v Praze, aby se věnovala plně vědecké práci.
Roku 1930 nastoupila do Národního muzea jako stálý vědecký pracovník numismatického oddělení. Emanuela Nohejlová zde spolu s Gustavem Skalským pokládala základy vědeckého pojetí tehdy Československé numismatiky, jakožto jedné z pomocných věd historických. Emanuela Nohejlová se značnou měrou zasloužila o to, že naše numismatika získala ve vědeckém světě mezinárodní respekt. Své organizační schopnosti prokazovala mimo jiné jako redaktorka několika odborných časopisů, především však jako dlouholetá přednostka numismatického oddělení Národního muzea, ale i jako vedoucí autorského týmu řady vědeckých projektů. Významné místo v životě Emanuely Nohejlové – Prátové zaujímalo její vysokoškolské pedagogické působení. Od roku 1949 přednášela numismatiku na brněnské Masarykově univerzitě, kde se také habilitovala. Poté začala přednášet na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1958 dosáhla hodnosti doktora věd a roku 1964 byla jmenována univerzitní profesorkou. Nikdy nezapomínala na rodné Opatovice nad Labem a na rodný kraj. Opatovicím věnovala svou první výbornou práci o historii kláštera, jí a jejím přátelům vděčily Opatovice nad Labem za bohatý kulturní život. Velkou se stává osobnost zpravidla až tehdy, když se odborné schopnosti a dosažené pracovní výsledky snoubí se schopností vyzařovat hluboké lidství a rozdat se druhým, mít pro druhé pochopení, být pro ně majákem na cestě k přístavu vytčených životních cílů. A takovou byla Emanuela Nobejlová-Prátová. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl navštěvovat paní profesorku v soukromí a mohl jsem být považován za jejího žáka; za spřízněnost duší odměňován vzájemnou důvěrou. Mohl jsem vychutnávat nezapomenutelné okamžiky přátelských rozhovorů a vyprávění paní profesorky. Vyzařovala z ní neokázalá noblesa, veliká duševní síla, prosycenost hlubokými kulturními zájmy a prožitky, veliká erudice a jakoby samozřejmá pokora zároveň. Paní profesorka Nobejlová-Prátová s velkým zájmem sledovala práci svých žáků a její „hubování* když shledala, že to či ono není podle ní zcela v pořádku, bylo vždycky velikou školou. Obdivuhodnou duševní svěžest si uchovala do posledních dnů.
Ve Čtvrtek 16. listopadu musela paní profesorka podstoupit operaci. Měl jsem dovoleno ji v pátek dopoledne na pardubické chirurgii krátce navštívit. Bylo to poslední setkání, poslední krátký rozhovor. Mohl jsem tlumočit povzbuzující hřejivé pozdravy od blízkých a přátel. Drželi jsme se za ruce. Navždy budu v duchu cítit její poslední stisk a již unavená slova: „Kolego Šebku, pozdravujte všechny, však Vy víte…“ a potom už jen ten mě důvěrně známý úsměv, který hladil a zavazoval. Odešla velká osobnost. Nezůstalo po ní jen úctyhodné vědecké dílo, ale v těch, kteří dokázali vnímat, zanechala závazek ušlechtilosti, pracovitosti, skromnosti a pokory, které se dnes tolik, tolik nedostává. Zanechala v nás závazek její odkaz uchovat a podle svých sil v něm pokračovat… „vivant professores!“
Autor: PhDr. František Šebek
