Dne 1. 5. 1943 byl vydán společný manifest zástupců nejrůznějŠích spolků, politic kých stran a občanských sdružení v emigraci o jednotném postupu protifašistických sil v boji za národní samostatnost. Určité úkoly se kladly i na kulturní frontu, která měla posilovat svými specifickými prostředky myšlenku společné Národní fronty. Ilegální činnost na Pardubicku znova ožívala, četné letáky vysvětlovaly význam boje pro zřízení nového Československa. V té době vznikl v nacistickém okupačním aparáte taktický spor, někteří úředníci doporučovali, aby za pomoci bohatých vrstev, majících strach z bolševismu, byla organizována aktivní účast Čechů na protisovětských akcích, jiná část tvrdila, že český lid se nedá na takový program získat. Za protižidovské a protiamerické postoje bylo slibováno i zmírnění dozoru na kulturním a školském úseku. Gestapo, úředníci ze Sudet a vedoucí složky SS neměli zájem provádět nějakou méně tvrdou politiku vůči Čechům. Nakonec se obě linie prolínaly.
Z popudu nacistů vznikla Liga proti bolševismu, přímo podléhající Moravcovu ministerstvu školství, které se snažilo zahnat do této organizace čelné představitele české inteligence a přední továrníky. Skutečným šéfem však byl německý nacista A. Leitgeb. Liga se snažila organizovat cyklus přednášek, ale tyto akce nebyly, úspěšné. Okupační správa nařídila konat srazy dělníků v továrnách a referent, který na nich promluvil, dostával až 500 korun za jeden projev. Takové srazy se musely konat i v Pardubicích, především v závodech pod vojenskou kontrolou. Například v Semtíně.
Také Národní souručenství bylo 15. ledna 1943 změněno na organizaci „s úkoly převážně kulturními a výchovnými“, což znamenalo propagovat fašismus. Za této situace měla svůj význam i tak zvaná nepolitická kultura. Otevřené protiokupační vystoupení nebylo možno organizovat, bylo by ihned likvidováno, a tak se podporovalo umění, které nesloužilo nacistům. Obyvatelé Pardubic to přesně rozpoznávali a chodili na akce, které nebyly ve službách okupačního režimu.
V květnu byla otevřena již druhá ochotnická škola pro divadelníky. Na závěr byla sehrána Klicperova hra Veselohra na mostě. Stoupl zájem o hudební pondělky. V politické situaci snad nejlépe reagovali hudebníci. Komorní hudba často symbolicky řekla více, než by se dalo čekat. Spolek pro komorní hudbu uspořádal koncert Ondříčkova kvarteta: na programu byl například Suk a Dvořák.
Zcela mimo politické dění byly kursy pro ženy v zavařování ovoce, šití, zdravovědě a v pletení. Byl uspořádán také cyklus přednášek o hudebních nástrojích.
Osvětová služba pod kontrolou E. Moravce uspořádala přednášky na téma Češi a dnešní boj, O rasových otázkách a O boji Německa na světových frontách. Účast byly vynucována, zejména v těžké situaci byli učitelé a státní zaměstnanci. Kdo mohl tyto akce sabotoval.
Autor: Prof. dr. Jiří Frajdl, CSc,