Dnes již nežije skoro nikdo ze soudních zaměstnanců, kteřt úřadovali v radniční budově před přestěhováním do soudní budovy Na třísle. Většina z těch lidí prožila první světovou válku, dobu, kdy byla utvořena Československá republika a její vzestup i těžkou beznaděj našeho národa který v kritickém roku 1939 přes domněle platné smlouvy zůstal bez pomoci a opuštěn.
V roce 1932 bylo započato se stavbou nové soudní budovy na prostranství Na třísle. Stavbu provedl architekt Ladislav Machoň a v roce 1937 se soudní zaměstnanci již stěhovali do nové budovy.
Dnes je tomu již 58let, kdy soudní budova slouží svému účelu. Úřední budova vedle stojící byla předána školství. Během těchto let se vystřídalo u soudu mnoho zaměstnanců, zůstaly jen vzpomínky na ta léta, smutné i veselé, tak jak to obvykle podává lidský život.
Jedna ze smutných vzpomínek se vztahuje ke dni 15. března 1939. Byl nevlídný kalný den, z oblohy padal mokrý sníh a pouliční světla dlouho svítila. Dívali jsme se z oken soudu na proudy vozů a motocyklů, které v nekonečném počtu přijížděly Jahnovou třídou na Prokopův most a zde zahýbaly vlevo směrem ke Zlaté štice. Ztrácely se v zeleni stromů, které vroubí Chrudimku. V každém vozidle seděl vojín s namířenou puškou, přichystán bud k útoku nebo k obraně.
Třebaže již víc než půl století uplynulo od těch dob, ve vzpomínce na ten den leží v srdci tíha a beznaděj. Všechny drobné starosti, které provázejí lidský život, se zdály tenkrát malicherné a nepatrné. Nitro každého z nás bylo plné žalu, lásky k vlasti a obav z budoucnosti. Ty obavy nebyly liché. Po atentátu na říšského protektora nastala velmi těžká doba. Nikdo si nebyl jist, když večer uléhal na lůžko, že se ráno probudí k normálnímu životu. V noci jezdila tiše auta, vystupovaly tmavé postavy, v mlčících domech se občas ozářilo okno a světlo nezhaslo, ani když auta odjela. Svítilo prázdnému pokoji.
Takové auto přijelo též jednoho dne v dopoledních hodinách před soudní budovu. Dva muži v kožených kabátech šli k soudu. Žádali přednostu Dra Polehlu, aby je zavedl do kanceláře Dra Ropka. Dr. Ropek měl právě jednání, při kterém zapisovala jeho úřednice Jarmila Svobodová. Oba vešli do jednací síně, přerušili jednání a na německý rozkaz svlékl Dr.Ropek talár a na rukou mu zacvakla pouta. Odešel s oběma muži k venku čekajícímu autu. Večer hlásil rozhlas jeho popravu.
V Grégrově ulici před hostincem Zlatá štika je dnes volné prostranství. Tenkráte tam stála fronta vysokých domů. Na jednom z nich nad vchodem visel suchý věneček. V tom domě bydlel Dr.Ropek se svou ženou a s dvouletou dceruškou Alenkou.
Autor: Marie Chudá