Snad každému z nás se přihodilo, že během svého života prožil něco, co si nedokázal vysvětlit. Byla to záhadná událost, nevysvětlitelná a nepochopitelná. To se přihodilo mně během okupace. K soudu přišlo asi 10 lidí z pohraničí, soudců i úředníků a vzhledem k tomu dostali někteří soudci na přechodnou dobu jiný referát. Tak např. Dr.Škareda, který – co soud soudem stál – měl vždy trestní agendu, převzal exekuční oddělení a já byla jeho úřednicí.
Každý den koloval po kancelářích oběžník, který jsme museli přečíst, podepsat a splnit určité úkoly, pokud jím byly dány. Tenkrát byl vysloven požadavek, aby každý zaměstnanec do určité lhůty odevzdal křestní listy rodičů i prarodičů. Toto nařízení muselo být respektováno, byla to vážná věc a nesplnění tohoto nařízení mohlo mít dalekosáhlé následky.
Doma jsem zjistila při prohlídce rodinných dokladů, že mně chybí křestní list dědečka, byl to otec mého otce a bydlel v Praze. V roce 1922 zemřel. Bylo mně 10 let, když zemřel, nikdy jsem ho neviděla a vím, že styk s mými rodiči se udržoval každý rok jen vánoční gratulací. Doma jsme mu říkali „c.k. dědeček“, protože patřil do galerie soudců, kteří byli hluboce oddáni rakousko-uherskému mocnářství. Působil dlouhou řadu let jako trestní soudce u soudu na Karlově náměstí.
Napsala jsem do Prahy na faru žádost o zaslání křestního listu, ale obratem mně přišlo sdělení, že se tam nenarodil. Otec mně poradil, abych napsala do Chebu, že tam žil s rodiči jako malý hoch a tak se tam pravděpodobně narodil. Ale odpověď přišla stejně záporná jako z Prahy.
Co počít? Mapa Československé republiky s nesčíslnými městy a městečky ve mně budila hrůzu. Jak vypátrat rodiště dědečkovo?
Jak už to v každém kolektivu bývá, moje starosti s c.k. dědečkem sledovali spolupracovníci, vyslechla jsem více rad a vtipů, ale o rodišti dědečka jsem nevěděla stále nic. Jednoho dne přišel ráno Dr. Škareda do kanceláře a povídal mně spokojeně: „Tak už to vím, kde se narodil Váš dědeček. Měl jsem v noci neobyčejně živý sen, přišel ke mně v taláru se zlatým skřipcem na nose Váš dědeček a řekl: vyřidte mojí vnučce, že jsem se narodil v Nepomuku!“ Okamžitě jsem psala do Nepomuku a obratem jsem dostala křestní list svého dědečka. Způsobilo to velký rozruch v soudní budově. Mluvilo se o přenosu myšlenek, ale já měla zcela rozumnou námitku, jaký přenos myšlenek, když o tom nikdo nevěděl? Dr. Škareda pocházel z Třebechovic pod Orebem a mého dědečka znal jen z té doby, když jsem scháněla jeho rodiště.
Od té doby přešlo více než půl století a záhada mého c.k. dědečka je stále stejně tajemná a těžko vysvětlitelná.
Autor: Marie Chudá