Nedávno zemřel pan JUDr. Jan Meloun, okresní soudce. Působil u pardubického soudu před druhou světovou válkou i během této války. Tehdy byl mlád a pln životního elánu. Na mě vždy působil dojmem člověka hluboce věřícího v Boha s apoštolskou snahou pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. Měl přidělenu jednací síň IV v I. poschodí. Tam soudil nejen přestupky, které patřily do jeho kompetence, ale také dělal rekvisiční výslechy u případů, které posílal krajský soud v Chrudimi. Jeho řeč nebyla nikdy stručná, obsahově velmi výchovná. Snažil se během průvodního řízení přesvědčit obviněného o nesprávném způsobu jeho života a o beznadějné budoucnosti, která ho čeká, bude-li v trestní činnosti pokračovat.Měla jsem vždy dojem, že to nemluví soudce, ale kněz.
Jezdila jsem často s panem doktorem na komise. Stalo-li se nějaké neštěstí, úraz, nevysvětlitelně úmrtí, bylo třeba o tom napsat protokol a případ řešit s povolanými institucemi. Jednou u nás zvonil pan doktor o půlnoci. Na starém nádraží usmrtila souprava železničáře. Šli jsme pěšky z jednoho konce Pardubic na druhý, to se nám ještě nesnilo o trolejbusech. Když pan doktor přešetřil celý případ a nadiktoval protokol, šli jsme opět pěšky domů. Jednaloli se o místa nehod, která byla vzdálena od Pardubic, vzal nás obvykle svým autem soudní znalec nebo lékař. Byla-li komise mimo město, pak bylo třeba vzíti mě do auta včetně malého stolku, židličky a psacího stroje.
Mám hezkou vzpomínku na jednu komisi, nevím již, u které vesnice to bylo. Při práci v blízkém lomu vyhrabali pískaři kostru člověka, který byl spoután řetězem. Řetěz byl rezavý a místy se rozpadal. Soudní znalec odhadl vraždu, o kterou se zřejmě jednalo, na dobu více než sto let nazpět. Byl tenkrát krásný letní den, vlahý vánek mírnil sluneční žár, nedaleko se zelenal háječek a já měla dojem výletu. Psala jsem na louce, místo kancelářského stropu jsem měla nad hlavou modré nebe, obvykle tragika případu nedovolila prožívat kladné pocity. Ale tento případ nepůsobil drasticky na nikoho z nás.
Chodila jsem s panem doktorem také na pitvy. Tato práce mě netěšila, ale patřila k mé povinnosti. Sedla jsem si vždy tak, abych na pitvu neviděla. Tenkráte ještě prováděl pitvy MUDr. Schwarz, primář prosektury. Za okupace převzal jeho funkci MUDr. Hub. Nesčíslněkrát jsem psala pitevní nálezy. Obvykle byla pitva v krematoriu, v nemocnici, také jednou v Kuněticích na hřbitově.
Pokud jsem byla ještě schopna chůze po ulicích, potkávala jsem ve Vilové čtvrti pana doktora Melouna. Obstarával drobné nákupy. Chodil již pomalu, občas se zastavil. Vždy něco vlídného řekl, byla jsem stále „Márinkou“. Bylo mezi námi pouto dvou lidí, kteří svou práci dělali rádi a poctivě. A dnes mi je smutno, že již pana doktora nikdy neuvidím.
Autor: Marie Chudá