Před 59 lety se naplnil osud velké části židovské komunity z Pardubic, 5. a 9. prosince 1942 bylo do terezínského ghetta odvezeno ve dvou transportech přes 1200 osob, z toho polovina z Pardubického kraje.
Na Pardubicku se usazovali Židé již ve 14. století, zejména v blízkosti zemských stezek. Pravděpodobně nejstarší je Izák Brozanský. Za Pernštejnů byla vůči „této komunitě“ značná tolerance a na Pardubicku z ní byla celá řada dobrých řemeslníků a obchodníků. V roce 1589 bylo ale královským patentem povoleno na panství Pardubice jen 14 židovských rodin. V Pardubicích byl starý, původní hřbitov této komunity z roku 1624 v místě dnešního učiliště Na Židově, ale byl r. 1939 uzavřen a náhrobky přemístěny do místa dnešního židovského hřbitova v Pardubicích, vedle městského hřbitova.
Podle záznamů Židovského muzea v Praze byl do městečka Bohdaneč jako první přijat v roce 1683 Žid Izmail. Za deset let poté získává obývací právo jeho syn Šimon a v roce 1702 je při sčítání obyvatelstva zjištěno nad 10 let věku 11 Židů a 592 katolíků. V „počtech obecních“ z roku 1695 je zmínka o Židech, bydlících na rynku v domě Václava Koláře (nyní čp. 112). kteří platí obci „dob rovolně 6 kop ze všelijakých handlů“. Roku 1727 vydala obec za stavbu židovského kvartýru 72 zl. 7 kro a 4.5 denáru. V té době bylo židovstvo reprezentováno hlavně pražským ghettem a Židé byli obchodníkům velmi nebezpečnou konkurencí. současně ale dobrým příjmem státní pokladny. Znepříjemňování života konkurenci bylo proto často maskováno náboženskými důvody. Nařízení z 25. 5. 1723 obnovilo zákaz z r. 1650 zřizovat židovské domy bez zeměpanského svolení. V r. 1724 vznikl návrh na redukci počtu židovských rodin v Čechách na počty z r. 1618 nebo 1650. ala nakonec nebyl přijat právě z daňových důvodů. Nicméně císařským reskriptem ze 13.5. 1727 bylo potvrzeno dřívější nařízení o vzdálení židovských domů od katolických kostelů. aby Židé svými pohledy a přítomností nerušili katolické bohoslužby. Na útraty vrchností měly být pořízeny zemskými měřiči plánky farních obcí v zemi se zřetelným vyznačením vzdálenosti židovských obydlí od katolických kostelů a správnost těchto údajů měla být potvrzena podpisy vrchnostenských úřadů. K dotazu. jaká má být nejmenší vzdálenost.nebylo přesně odpovězeno. ale mělo to být tak. že Židé neviděli ze svých obydlí na křesťanské kostely a bylo zabráněno pohoršení při pobožnostech a vynášení svátosti. V důsledku těchto nařízení byl také císařským geometrem Wentzelem de Rossi pořízen plánek městyse Bohdanče velikosti 41
x 34 cm a řady dalších obcí – v seznamu je jich uvedeno 81. z okolí Pardubic ještě Bělá (Rohovládova) a Zámrsk. Dům Václava Koláře byl od kostela vzdálen 134 kroky a nově zamýšlená židovna v Chlumecké (také Bělské. dnes Šípkově) ulici celých 640 kroků.
Toto nařízení nemělo ale dlouhé trvání. Židé se stále houževnatě stahovali do center obcí za obchodem. Obecní byt se v r. 1735 Židovi Israelovi „rozestoupil“ a proto se nájem nevybíral. Nová pastouška s kvelbem byla pak obcí postavena nákladem 137 zl. 9 krejcarů.
Kolem r. 1750 jsou zde dvě židovské rodiny živící se obchodem. převážně s konopím. Rodiny odvádějí ročně panství 50 zlatých rýnských. V roce 1793 jsou dvě rodiny podrobněji popsány. Vdova Eva Geduldigerová s pěti dětmi (z toho jedno je němé) bydlí v čp. 153 a obchoduje s vlnou a kůžemi. Její snacha. vdova po Abrahamovi. Catharina Geduldigerová bydlí v čp. 154 se 6 dětmi. sestrou a služkou a má obchod střížním zbožím a podobnými potřebami.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2001, číslo 11/12
Autor: ing. Jiří Klicpera, CSc.